Herečka Markéta Tallerová: V Kateřinkách se lidi umí semknout

Narodila jste se v Praze. Jaké bylo vaše dětství? A v jaké části Prahy jste vyrůstala?
Bydlela jsem na Smíchově. Když teď, po těch letech, přijedu za rodiči, vidím místo mé oblíbené cesty ze školy domů obrovskou Strakonickou výpadovku. Ale jako děti jsme chodily ze školy podél celého Smíchovského pivovaru. Ten měl dva vchody a v každém seděl vrátný. Na nich jsme loudily samolepky na flašky. Ty vývozní byly i zlacený, to byla krása do sbírky... No, a pak mám trochu špatný svědomí. Byla jsem totiž vzorné dítě, ale často jsem ve škole nesnědla svačinu od maminky a cestou domů jsem ji strkala do takových těch malých okýnek, co byly ve zdech pivovaru. Taky jsem si tam jednou schovala modrý stíny, který jsem si potajmu koupila asi v deseti letech. Občas jsem je vytáhla a pokochala se s nima. Nevím, proč, ale bála jsem se s nima domů. I když naši byli moc hodní.

Jak jste trávila čas, když skončilo vyučování ve škole? Chodila jste na dramaťák?
Vzpomínám si, že jsem měla radost, když mi nějaký kroužek odpadl a já mohla jít domů a hrát si se sousedovic dětmi. Každé odpoledne jsem totiž měla nějaký kroužek, ale žádné sportovní. Chodila jsem zpívat do Kühnova dětského sboru a v dramaťáku jsme si hráli na divadlo. To bylo moc hezký. Právě na zkouškách a na vystoupeních se sborem jsem trávila nejvíce času.

Po konzervatoři jste nastoupila do libereckého divadla. Co vás přivedlo sem, na oblast, a jak se vám tady líbilo?
Na oblast z ročníku nechtěl nikdo, všichni jsme doufali, že zůstaneme v Praze. Zároveň jsem ale měla tak strašnou hrůzu, že bych musela obcházet pražská divadla a nabízet se, že když se do posledního ročníku na konzervatoři přijeli z dramaturgie libereckého divadla ptát, jestli k nim někdo chceme, hned jsem zvedla ruku. Jenže když jsem pak v únoru dorazila autobusem do Liberce ve střevících a tady sněžilo, všude jsem viděla starý, oprýskaný baráky a ty prázdný proluky mezi nima... Celý město bylo rozkopaný a vůbec se mi tady nelíbilo. Brzy ale zvítězil ten pocit nově nabyté svobody, užívala jsem si soudržného života na divadelní ubytovně, kde herci bydlí spolu s muzikantama a baletkama a bylo to fajn. Tím, že jsem se pak brzo vdala a začali jsme s mužem bydlet spolu, tak jsem tady zakotvila úplně.

Jste ve spojení ze spolužáky z ročníku na konzervatoři? Zajdete třeba na koncert Anny K. nebo Romana Holého?
Jednou jsme měli sraz, ale tam jsme se ani nesešli všichni. Nedávno jsem se potkala u nás v divadle s Davidem Suchařípou, který tady hostuje. S ním jsem chodila do dramaťáku, takže se známe celé čtvrtstoletí.

Po 11 letech jste odešla do Prahy do Divadla Pod Palmovkou. Dostala jste nabídku na konkrétní roli, která vás lákala? A jak změnu bydliště přijal manžel?
Dostala jsem nabídku na angažmá a asi jako každý herec, jsem si to chtěla zkusit v pražském divadle. Můj muž s přestěhováním souhlasil, i když v té době vůbec nevěděl, čím se bude v Praze živit. V Liberci pracoval v divadle jako grafik.

A z jakého důvodu jste se po třech letech zase vrátila do Liberce? Stýskalo se vám po něčem tak moc, že jste dala výpověď?
Divadlo mě moc bavilo, Na Palmovce se hrály skvělé věci, ale já už jsem nechtěla v Praze žít. I když jsem bývala skalní Pražačka, najednou jsem chtěla sedět na zahradě, opékat buřty a povídat si s dětmi a to v tom městském ruchu nešlo. Tak jsem začala přemlouvat svého muže, abychom se vrátili. To bylo nakonec nejtěžší, protože on už získal zajímavou práci a zpátky do Liberce se mu vůbec nechtělo.

Jak vlastně vnímáte Liberec z hlediska kultury a umění? Máte tady své místo, kam chodíváte potěšit ducha?
Divadlo, který mě osobně okouzluje, dělají v libereckém Naivním divadle. Jsem unešená z každého představení. Já si často říkám, jestli má smysl, abych hrála divadlo. Ale jestli některý můj divák zažije podobný pocit jako já v Naivním, tak to určitě smysl má. A co se týká Liberce... Jak mě to město připadalo strašidelný těma prolukama mezi baráky tehdy, když jsem sem přijela, tak mě připadá teď strašidelný vztahem ke kultuře. Mě mrzí, že sedíme v šatnách, v jakých sedíme. Mrzí mě, že do divadla teče. A nic se s tím nemůže dělat, protože je město chudý... Ale proč je chudý?
Na druhou stanu se většinou, když něco nefunguje tak, jak by mělo, začnou aktivizovat lidi, kterým se to nelíbí a chtějí sami od sebe něco udělat, aby to bylo lepší. Vidím to třeba v Kateřinkách, kde žiju. Tady se lidi umí semknout, když o něco jde a jdou zadarmo vykácet staré stromy na hřbitově, starají se o koupaliště, pomáhají si s ovcema po kopcích nebo po večerech hrají divadlo. Kultura města se pozná podle všedního života, podle toho, jak je obydlený střed města a jak to tam žije. Ne podle toho, jestli se za měsíc koná jeden koncert nebo dva.

Kdybyste si měla vybrat jednu vaši roli, která pro vás byla výjimečná nebo nezapomenutelná? Která by to byla a proč?
Na tuhle otázku moc neumím odpovědět...Tuhle jsem to počítala a mám za sebou 120 premiér, no a řekněte, která role byla nejlepší...Já to mám tak, že když hrajeme derniéru, nejsem smutná. Beru to, že jsem si zahrála a čeká mě něco dalšího. Ale je fakt, že když končila tragédie Médeia, tak mi to bylo líto. Tu jsem měla strašně moc ráda. Tak asi takhle.

A teď naopak.Máte nějaký nesplněný herecký sen?
Mám, to jo. Ale asi se mi těžko splní. Moc bych chtěla hrát chlapy. Opravdu, navážno, žádnou avantgardu. Toužím po Cyranovi, Peeru Gyntovi, Salierim.

Už dvakrát jste se dostala do užší nominace na cenu Thálie. Za činohru jste ji nezískala, ale za muzikál ano. V roce 2009 jste vyhrála nad Bárou Basicovou s hlavní rolí v kusu "Dnes večer: Lola Blau" označovaném jako „muzikál pro jednu zpěvačku". Jaký je to pocit, trumfnout tak uznávanou zpěvačku?
Víte, ona ta cena není tak důležitá. Liberecké herce znají Liberečáci, Jablonečáci a možná lidé z Turnova... Pro diváky to ale může být informace, že i na oblasti se hraje dobré divadlo a nemusí jen čekat, až k nim přijede hostovat soubor z Prahy. Cena možná potěší i lidi, kteří mi fandí. Třeba moje kamarádka mi po Thálii řekla: "Já ti vyrobím takovou placku na klopu: Ať si Bára počká!"

Co se pro vás po "Thálii" změnilo? Zaznamenala jste větší respekt ze strany režisérů, zajímavé nabídky z jiných divadel nebo větší částku na výplatní pásce?
(smích) Po Thálii za muzikál se změnilo jen to, že se u nás v divadle od té doby dělaly čtyři muzikály a ani do jednoho mě neobsadili. To byla jediná změna, která se udála. (smích)

Dokážete zapomenout, po odchodu z divadla, na svou roli v nově zkoušeném představení? Nebo s vámi „chodí" až domů?
Je pravda, že nejlíp se mi texty učí, když žehlím. Takže jezdím tou žehličkou a u toho si přeříkávám věty. Třeba z textu, již zmíněné Médey, city jen stříkaly a já si uvědomila, že se učím ten vražedný monolog a zároveň u toho krájím nožem kuřecí srdíčka... Ne nadarmo můj muž v té době s nadsázkou říkal, že raději naše děti na čas odstěhuje k babičce. (smích)

Přenesly se herecké geny na vaše tři syny? Pobývali třeba v zákulisí, zatímco jste hrála?
Jeden ze synů s divadlem trochu koketoval, ale velmi brzo zjistil, že na divadle člověk často zažívá nepříjemný a bolavý chvíle. Hraní není tak krásný, jak si to představují lidi z venku. Ta chvilka toho krásnýho je strašně malinká, ale dokáže to nepříjemné zase vyvážit. Děti jsem sebou do divadla nebrala. Můj nejmladší syn, kterému je deset let, mě třeba ještě na jevišti skoro neviděl. Vůbec netoužím po tom, aby maminku viděl, jak někoho vraždí nebo podvádí.

V roce 1994 jste na Národní výstavě amatérské fotografie vyhrála první cenu v dokumentární fotografii se svým souborem "Jak se dělá divadlo". Byly to fotky ze zákulisí?
V té době jsem fotila pro naše divadlo, to byly roky, kdy jsme všichni dělali všechno. Byly to fotky herců v civilu, ze zkoušek a šaten. Na jedné výstavě mi jednu z nich ukradli, což je dobrý, protože to znamená, že se někomu moc líbila. (smích)

Stále ještě fotografujete divadelní prostředí nebo už převážila spíše zvířata a příroda kolem místa, kde bydlíte? Svého času jste se chystala chovat ovce a sháněla kolovrátek. Podařilo se to?
Ano, podařilo se mi žít v přírodě, u lesa, ale už téměř nefotím. Dříve se dělaly fotky ve fotokomoře a výsledek byl nejistý. Teď se cvaká spousta fotek, který jdou na počítači vyretušovat, ale pro mě už ztratily to kouzlo. Místo focení mě uchvátily starý řemesla. Naučila jsem se paličkovat, tkát a příst. To mě moc baví.

Takže, pokud máte volno, věnujete se ručním pracím? Nebo vás můžeme potkat spíš při sportování?
Na sport nejsem vůbec. Mě ty rychlý pohyby nedělají dobře. (smích) To raději zryju zahradu. Přes ovečky jsem se dostala i k pletení svetrů, ale nejvíc teď asi paličkuju. Naposledy jsem si vytvořila krajkový vějíř. Původně byl pro kamarádku, jenže prací na něm jsem strávila přes půl roku a tím je pro mě tak cenný, že jsem se s ním nedokázala rozloučit.

Tak mě napadá, ovce chováte kvůli vlně? Nemáte je na maso?
Nó, oni mají jehňátka...(smích) Máme to rozdělené, manžel zabíjí a já stahuju a porcuju. Není to příjemný, zabít berana, kterého jste pomáhala rodit a rok krmila. Máte k tomu masu jiný vztah, než když si ho koupíte v supermarketu. Myslím, že takhle si ho mnohem víc vážíte a je to takový zasloužený jídlo.

S čím máte spojené čekání na Vánoce a máte toto, někdy dost hektické období, vůbec ráda? Pečete sama cukroví nebo si sama vyrábíte adventní věnec?
Když bydlíte u lesa, tak tam žádný šrumec není. Advent mám ráda, hlavně když napadne sníh. Před dvěma lety, když jsme se z Vratislavic přistěhovali do Kateřinek, mě jedna sousedka navrhla, že budeme péct cukroví společně. Od té doby to tak děláme. A když si po celým tom sladkým dni nesete domů košík plný cukroví zasněženou krajinou, tak to je krása. To máte jak od Lady. Pak mám ráda to sdružování okolo Vánoc. Moje sestra bydlí na samotě u Hradce Králové a pořádá tam večery, kde se zpívají koledy, tak to je taky moc pěkný. Výrobu adventního věnce mám vyřešenou. Kdysi jsem neměla takový ten slaměný korpus, tak jsem použila starý lívanečník, dala do něj čtyři svíčky, chvojí a nějakou tu mandarinku. Bylo to hned hotové a dělám to tak pořád.

profil

Markéta Tallerová se narodila v roce 1966 v Praze. Vystudovala Hudebně - dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze. V roce 1986 nastoupila do divadla F. X. Šaldy v Liberci. V letech 1997 až 2000 byla členkou Divadla Pod Palmovkou. Od té doby působí opět v libereckém divadle F. X. Šaldy. V roce 2009 získala cenu Thálie v kategorii opereta a muzikál za roli Loly Blau v komorním muzikálu "Dnes večer: Lola Blau". Před tím již měla na kontě užší nominaci za hlavní roli v Ibsenově hře Když my mrtví procitneme a širší nominaci v Čapkově Věci Makropulos. Momentálně ji můžete vidět v inscenacích Ženy, Nevěra, Tramvaj do stanice Touha a Králova řeč. Žije v Kateřinkách, kde se zapojila i do ochotnického divadla. Je vdaná a má tři syny.