Co vám blesklo hlavou, když jste seděla na scéně
Národního divadla jako jedna ze tří nominovaných hereček na Thálii, a přečetli
vaše jméno?
Nedokážu asi přesně
říct, co mi v tom okamžiku problesklo hlavou. Podobné výjimečné zážitky mi
vždy emočně docházejí až posléze. Celý ten sváteční den a večer během
ceremoniálu byl plný různorodých emocí. Myslela jsem na představení Můj
romantický příběh, za které jsem byla nominovaná, na kolegy, kteří v tom
představení se mnou hrají, na celé náročné zkoušení, na to, že jsem v tomto
případě měla opět štěstí na zajímavé téma, výborné kolegy a režiséra Dana Špinara,
jehož „pracovní vášeň" mě prostě baví, myslela jsem na jiné herce, kteří nikdy
v životě nominovaní nebyli, ani žádnou cenu nedostali, a přitom jsou
vynikající, myslela jsem i na mé rodiče, kteří seděli v hledišti a samotná
jejich radost mě naplňovala štěstím. Uvědomovala jsem si, kolik šťastných
okolností a detailů přispělo k oběma mým oceněním. Až po slavnostním
ceremoniálu, když jsem se v šatně podívala na mobil, na němž na mě čekalo 82
gratulací mi došlo, že jsem Thálii opravdu získala...
V březnu jste nezískala jen Thálii. Na začátku
března jste dostlala nejdříve Cenu Alfreda Radoka. Měla jste jiné pocity, méně
emocí? Thálie se mi zdá být přece jen významnější cenou.
Nedá se říct, že by
Thálie byla významnější. Jsou to dvě rozdílné ceny, každou z nich uděluje jiná
komise. Cenu Alfreda Radoka udělují divadelní kritici a já si jí velice
považuji, protože moc dobře vím, jak je těžké zaujmout právě divadelní kritiky.
Thálie je možná více vidět, asi i díky přímému přenosu v České televizi. Mnoho
lidí, kteří do divadla nechodí, ví, že jsem dostala Thálii, ale o Radokovi
spousta z nich ani netuší. A musím říct, ať to zní, jako klišé, že jsem ani s
jednou cenou nepočítala. Říkala jsem si, že už samotné nominace jsou pro mě
oceněním. A to, že vyšly obě dvě, je vážně neuvěřitelné... Krásný „double", jak
říkají mí kolegové.
Tuší herec, že některá jeho role je tak dobrá, že by
mohla získat cenu? Dá se to odhadnout?
Takhle absolutně
nepřemýšlím. A myslím, že většina mých kolegů o sobě takto také nepřemýšlí - že
by si dopředu říkali, že za nějaký svůj výkon by tedy měli dostat cenu. A pokud
ano, je to otázka neuspokojeného ega. Když zkouším novou roli, mám co dělat,
abych ji dokázala zahrát tak, ať z toho mám sama radost a ať tomu svému výkonu
věřím. A když přijde ocenění, tak to opravdu moc a moc potěší.
Pocítila jste po zisku cen větší zájem o vaši osobu?
Dojalo mě, kolik lidí
mi poslalo gratulaci. Jak velké množství vzdálených lidí mi fandilo a z mých
ocenění se radovalo. Jinak se v zásadě nic nezměnilo. Dny jsou takové, jako
předtím. Momentálně sice nezkouším, ale až se zas vrhnu do divadelního
zkoušení, všechno bude stejné, budu zase v bodě nula, tedy budu muset hledat
zase pěkně od začátku...
Obě ceny jste dostlala za roli Amy, což je
komediální roli s příchutí tragikomiky. Viděl jsem vás také
v Lakomci, kde jste se doslova vyřádila. Zajímalo by mě proto, jestli
raději hrajete komické než vážné role.
Humor je mi blízký, proto
taky pracuji jako Zdravotní klaun. Nemůžu říct, zda radši hraji komické nebo
vážné role, protože to tak sama nedělím. Spíš ocením, když je ta role napsaná
tak, že je co hrát. Potřebuji pestrost, asi jako každý herec. Na divadle mě
baví, že se i na těžká témata dá podívat s nadhledem, odstupem, prostřednictvím
humoru, ironie, sebeironie. I proto je pak třeba divák snadněji přijme, nebo
naopak na něj silněji dolehnou. Jako v životě - nic není černobílé - člověk se
někdy chová směšně a komicky i v náročných a nekomických situacích. Proto mi
vyhovuje tvorba režisérů Jana Mikuláška, Aničky Petrželkové a Dana Špinara. Protože
dokáží vytvořit představení, u kterých se smějete, a zároveň vám ten úsměv
trne.
Lakomec měl po pěti letech v dubnu derniéru.
Hra se za tu dobu hodně rozvolnila, objevují se v ní různé hlášky a
poznámky. Hráli byste Lakomce stejně, kdyby se na něj přišel podívat režisér
Zdeněk Dušek nebo byste se rychle přeorientovali na to, jak jste ji původně
nastudovali?
Částečně proměněné
představení už Zdeněk Dušek jednou viděl. Nevím, co by na to řekl dnes, ale
myslím, že by to u něj prošlo. Koncepci jsme nezničili, jen jsme se trošku
„živě až živelně rozvolnili". Za těch pět let je u komedie pochopitelné, že se
vyvíjí.
Takže nikdy napadla pokuta za něco, co se režisérovi
nelíbilo?
Ne, nepamatuji si, že
bychom někdy dostali pokutu.
Absolvovala jste všechna svá představení vždy bez
problémů, anebo jste někdy zapomenula text a musela jste improvizovat?
Takové věci se stávají.
Divadlo je živé umění. Naštěstí. A neexistují dva totožné večery, přestože
samozřejmě usilujete o to, podávat stejně kvalitní výkon. I já už jsem
samozřejmě také byla v situaci, že jsem zapomněla text. Člověk se z toho
musí snažit dostat tak, aby divák nic nepoznal. Pokud herec neudělá nějakou
zásadní textovou chybu, která by měnila význam věcí, tak někdy takové drobné
improvizace jsou ku prospěchu, udržují živý tvar.
Po devíti letech opouštíte Divadlo Petra Bezruče.
Souvisí odchod s udělenými cenami? Je o vás proto větší zájem?
Mé rozhodnutí padlo
ještě před nominacemi. S cenami to nesouvisí.
A prozradíte, proč odcházíte? Předpokládám, že
míříte do Prahy.
Jdu na volnou nohu.
Budu dál hostovat v pražském Divadle Na zábradlí, v brněnské Redutě,
v inscenacích, které jsem tam už nazkoušela a samozřejmě budu dohrávat
některé role u Bezručů. A těším se na všechno nové, co přijde. Odcházím,
protože mám velkou potřebu změny. Myslím si, že devět let v jednom
divadelním angažmá v mém věku je tak akorát. Herec musí dávat pozor, aby
nenajel na cestu pohodlnosti a přílišné jistoty, aby nevyhořel, nezačal se
opakovat. Chci také eliminovat věci, které mi nevyhovují a dát prostor
příležitostem, které, kvůli pevnému angažmá nemohly přijít. U Bezručů jsem si
zahrála nádherné role a pracovala s vynikajícími režiséry. Těším se na
představení, která budu dohrávat, že se ještě budu setkávat s kolegy, se
kterými ráda hraji. Že mě skvěle nalíčí a učeše naše maskérka... Že nevymizím
z divadla najednou, střihem, ale že to loučení bude pozvolné. Změnu ale
potřebuji a myslím, že každá změna znamená cestu a cesta znamená učení se,
tudíž vývoj...
Zajímalo by mě, co byl vůbec první podnět, že jste
se dala na divadlo. Vaši rodiče přece nejsou herci.
Moje maminka hrála ve
Vřesině a v Krásném Poli ochotnické divadlo, zahrála si třeba v Krásce a
zvířeti, nebo královnu v Šípkové Růžence a také zpívala v pěveckém sboru
Červený květ v Krásném Poli, táta vášnivě rád tančil a byl v mládí tahoun všech
tanečních večírků, pradědeček zase režíroval ochotnická představení a
prababička v nich hrála. Takže jistá náklonost k divadlu v obou větvích mé
rodiny byla. Rodiče mě odmalička brávali s sebou do divadla a také na mě měla
vliv teta, která učí češtinu a její obrovská knihovna. Přísun kvalitní
literatury jsem tím pádem také měla zajištěný. Divadlo, balet a opera - vše mě
už v dětství fascinovalo. Líbily se mi příběhy, které se na jevišti odehrávaly.
Nesnila jsem o tom, že bych se stala herečkou, abych byla slavná, ale že bych
tyto příběhy spoluvytvářela. Začala jsem chodit do dramatického kroužku a do
hudebky na flétnu a trumpetu.
Ale na konzervatoři jste nešla. Nepustili vás
rodiče?
Na konzervatoř jsme
opravdu chtěla jít, ale naši mě přesvědčili, že bude rozumnější vystudovat
nejprve gymnázium. Pak ať si jdu na jakoukoliv vysokou školu. Za to jsem jim
dnes vděčná. Moje cesta byla ideální - studovala jsem jazykové gymnázium
dopoledne a Herecké studio Mileny Asmanové odpoledne. Byla to v podstatě taky
taková konzervatoř, měli jsme všechny potřebné předměty - herectví, různý
tanec, zpěv, šerm, step, jevištní mluvu...
Hráli mladí herci od Mileny Asmanové i pro
veřejnost?
Jasně, nastudovali jsme hry, které
byly uvedeny ještě ve starém Divadle loutek nebo v divadelním klubu
v Divadle Jiřího Myrona, například Filosofskou historii, Létající snoubenky,
Dámský orchestr nebo Jak se dělá divadlo od Karla Čapka. Bylo to krásné a silné
období.
Skončil někdo z vašich tehdejších vrstevníků
z Hereckého studia u divadla?
Téměř všichni. Ivoš
Marták, Zuzka Kajnarová, Lukáš Homola, Zbyšek Kalina, který dostal také Thálii
pro herce do 33 let. Ostatní jsou s divadlem jinak spojení, než jen
profesionálním hraním. Vymýšlejí třeba divadelní představení pro děti. A já
doufám, že jsme u divadla neskončili, jak říkáte, doufám, že to je teprve
začátek! Ještě nejsme tak staří...
Měla jste i jiné koníčky mimo divadlo?
Můj čas hodně
zaměstnávalo divadlo a s ním vše spojené - tanec, zpěv, hudební nástroje, ale
mě to všechno moc bavilo. A po večerech jsem často navštěvovala divadelní
představení, v Ostravě těch příležitostí bylo hodně. A mimo divadlo?
Chodili jsme na hory, brácha mě často brával na koncerty - tehdy do rockových
klubů v Zábřehu jako byly TNT a Sklep.
Po maturitě jsme se přihlásila na DAMU do Prahy a
hned vás přijali. Do toho vám rodiče už nemluvili? Nechtěli, abyste studovala
něco jiného?
Měli jsme dohodu, že si
udělám maturitu na gymplu, a pak si můžu dělat, co chci. Rodiče mě vždy v mých
touhách podporovali, spíš mysleli na to, aby mě nebolel neúspěch. Věděli, kolik
lidí se hlásí na herectví a jak málo jich u přijímaček uspěje. Myslím, že ani
oni, ani já jsme nepředpokládali, že mě hned napoprvé na DAMU vezmou. Měla jsem
štěstí.
Lidé zřejmě netuší, že děláte i Zdravotního klauna a
navštěvujete děti v nemocnicích. Jak jste se k tomu dostala?
Je to má druhá,
plnohodnotná profese. Divadlo mě baví, ale měla jsem období, kdy jsem si
říkala, že být herečkou je málo. Měla jsme potřebu dělat ještě něco, co má
větší smysl, co mě víc uspokojí, v tom smyslu, že jsem na tomhle světě
potřebná. Když jsem nastoupila k Bezručům, v angažmá byla zrovna má
kamarádka Petra Bučková, která právě absolvovala konkurz na Zdravotního klauna.
Po nějakém čase, co jsem pozorovala, jak je Petra ze své nové práce nadšená a
co tato profese obnáší, Zdravotní klauni v Ostravě opět rozšiřovali svůj
tým, a tak jsem šla na konkurz. A vzali mě. A je to už sedm let, co jsem touhle
náročnou profesí okouzlena. Spojuje pro mě všechno, co mě baví - tvůrčí práci,
smysluplnost, radost, neustálé učení se nových dovedností.
Zeptám se z jiného soudku. Jste rodačka
z Ostravy, proto by mě zajímalo, jaká oblíbená místa tady máte. Co se vám
na Ostravě a v Ostravě líbí?
Miluji zahradu u mého
rodného domku v Zábřehu. Nádherně nám tam kvetou magnolie a růže. Mám ráda
místní kavárny, například Ostravanku nebo Café Industrial, taky ráda chodím
nakupovat nebo i jen tak okukovat do knihkupectví v centru, nejradši k Iloně
Rozehnalové do Antikvariátu Fiducia. Když mám čas, baví mě chodit na výstavy
výtvarného umění. Momentálně mě zajímá, jak se vyvine galerie Plato, která je v
Dolních Vítkovicích. A když mám úplně volno, prchám z města do přírody.
Do okolí Ostravy nebo někam dál?
Podle toho, kolik mám
času. Ale Beskydy miluji. Je to nejbližší varianta, jak se nadýchat čistšího
vzduchu. Dost mi vadí, v jakém životním prostředí v Ostravě žijeme. Smog,
znečištěné ovzduší, zápach z lagun... Zejména v zimních měsících, když
vystoupám na Lysou, na mě padá deprese, když vidím, pod jak obludnou smogovou
pokličkou tady žijeme.
Jak strávíte léto? Pracovně nebo si odpočinete?
Bude to půl na půl.
Čekají mě Shakespearovské slavnosti, hraji v pražské produkci ve Zkrocení zlé
ženy. Také budu chodit klaunovat do nemocnic. Nemoci si bohužel prázdniny
nevybírají a spousta dětí je v nemocnicích i v létě. A pak se těším na
odpočinek. Plánuji nějaké dny u moře, na horách, na kole, v lese, s knížkami...
Profil
Tereza Vilišová se
narodila v roce 1981 v Ostravě. Absolvovala jazykové gymnázium a
souběžně navštěvovala Herecké studio Mileny Asmanové. Vystudovala DAMU
v Praze. Dva roky byla v angažmá Moravském divadle Olomouc a následně
devět let ostravském Divadle Petra Bezruče, které po této sezóně opouští. U
Bezručů bude dohrávat představení, v nichž je obsazena. Hostuje v pražském
Divadle Na Zábradlí (Anna Karenina, Boarding Home, maximálně hořký) a
v Redutě v Brně (Anna Karenina). Zahrála si v televizních
filmech, např. Hypermarket, Ženy, které nenávidí muže, Occamova břitva a
v seriálu Kriminálka Anděl, spolupracuje s Českou televizí na pořadu
Čítanka. Sedm let pracuje v Moravskoslezském kraji jako Zdravotní klaun
pro organizaci Zdravotní klaun o.p.s. Je svobodná, bezdětná.