Je
těžké nakreslit karikaturu? Když někoho kreslíte, na co se zaměřujete?
Často se stává, že tvář člověka jen obkreslím nebo
jej nakreslím podle fotky, a zvýrazním některé znaky. Lidé si pak myslí, že to
je karikatura. To je omyl. Jedná se jen o stylizovanou kresbu. Když dělám
skutečnou karikaturu, sednu si, zpracovávám ji celý večer a snažím se najít
něco typického pro daného člověka. Karikatura není o tom nakreslit člověka
hloupě, karikatura jej musí vystihnout.
Stává
se vám, že lidé na své karikatury reagují negativně?
Většině lidí se karikatury líbí, možná 20 procent má
nějaké výhrady. Občas se stane, že někdo rezolutně odmítne a nenechá se
nakreslit. To se děje na firemních akcích, kde si mne objedná majitel a já pak
zaměstnancům kreslím zdarma jejich karikované portréty. Před pár roky jsem
kreslil ruského operního pěvce. Jásal, že má konečně svou karikaturu, protože
všichni pěvci v Moskvě, kteří něco znamenají, mají svou karikaturu. A on
ji konečně měl.
Opravdu
nebyl nikdo naštvaný, jak jste jej nakreslil?
Nedávno si u mne objednali karikaturu svého ředitele
zaměstnanci jedné ostravské firmy. Měl ji dostat k narozeninám.
Zaměstnanci ji nakonec zavrhli a nezaplatili. Prostě karikaturu neunesli. Přáli
si, abych nakreslil golfové hole, jenže ve výsledku se jim hole zdály být
příliš velké. Chtěli na obrázku zdůraznit peníze, jenže jich prý bylo
přespříliš. Měli představu, že vytvořím oslavnou kresbu. Přitom si myslím, že
řediteli by se karikatura líbila. Jenže neprošla přes servilní komando jeho
podřízených.
Dá
se kreslením uživit?
Cena běžné karikatury podle fotky je pět set korun,
pořádná karikatura může vyjít až na pět tisíc korun. Z toho vyplývá, že
uživit se dá, je to však někdy hodně těžké.
Dělal
jste i kreslené vtipy do humoristických časopisů. Jaké tam byly honoráře?
Za socialismu platil Dikobraz za titulní stranu tři
tisíce, ale to bylo rezervováno pro vybrané kreslíře. Mně zveřejňovali vtipy
uvnitř, za černobílý jsem dostal tři sta korun, za barevný pětistovku. To byly
tehdy slušné peníze. Paradoxně od té doby se honoráře příliš nezměnily. Bohužel
z novin a časopisů se vytratily kresby, takže když se před revolucí
kresbami v novinách a časopisech a kreslenými vtipy živili i dobří malíři
jako Born a Neprakta, dnes se kreslením do novin a časopisů uživit nedá.
Kreslil
jste vtipy i do podnikového časopisu Nové huti, kde jste pracoval?
Dělal jsem na propagaci v Nové huti, navíc
fotil pro podnikový časopis. A pro časopis jsem i kreslil. Před revolucí se jim
mé kresby občas nelíbily, i když jsem nezdůrazňoval nějaký dvojsmysl. Jenže
soudruzi si tam ten dvojsmysl někdy našli sami. Anebo to brali tak, že vtip
nebo karikatura někoho znevažuje. Tak jsem musel načrtnout něco jiného nebo
kresbu dali úplně pryč. Třeba jsem chtěl nakreslit, že podnik má starosti.
Proto jsem na budově ředitelství namísto červené hvězdy namaloval ovázaný
červený kříž, jako že podnik bolí hlava. Co se kolem toho dělo... Kresba
samozřejmě nikdy nevyšla.
Když
jste kreslil vtipy, šlo vám to lehce, nebo jste se trápil, než jste vymyslel a
nakreslil vtipnou situaci?
Musí to člověka napadnout hned. Dodnes chodím do
ostravského Domu knihy, sedávám dole v kavárně a pozoruji lidi. A oni
vytvářejí humorné situace, které kreslím. Nejsou to nějaké kameňáky, spíše
komentáře situací. V podobném duchu kreslil své vtipy Vladimír Renčín.
Jednou jsem ale nad vtipem přemýšlel 24 hodin.
A
povedl se?
Povedl. Vyhrál jsem s ním Salon kresleného
humoru v rakouském Feldkirchenu v roce 2003. Téma salonu změno „Bez
hranic". Já se přihlásil na poslední chvíli. Tušil jsem, že všichni kreslíři se
budou zabývat skutečnými hranicemi, jejich otvíráním, přecházením, ploty,
závorami a ostnatým drátem. Chtěl jsem udělat něco jiného a opravdu jsem nad
tím přemýšlel den a noc. Kresba mě napadla až ve čtyři ráno. Nakreslil jsem
ptáka sedícího na stařecké holi a proti němu dědka se stejnou holí. Oba se na
sebe dívali. Tato kresba vyhrála.
Dnes
jste na volné noze. Nelitujete?
Určitě ne, i když je to někdy složité. Rozhodnutí
padlo koncem 90. let, kdy Nová huť propouštěla. Já se na to připravoval dopředu
a s kolegou jsme si v Porubě vybavili malé grafické studio. Chtěli
jsme dělat vizitky, novoročenky a propagační materiály. V okamžiku, kdy
jsme do studia navezli počítače, nás vykradli. Pojišťovna neuhradila celou
částku, musel jsem leasing počítačů dlouho splácet. Takže když nás pak skutečně
v roce 2000 propustili, už jsem nezřizoval studio, ale maloval jsem se
stojanem. Chodil jsem dělat karikatury na hrad Hukvaldy nebo do skanzenu
v Rožnově pod Radhoštěm.
Jak
na vás lidé reagovali?
Dobře, z karikatur měli radost. Vůbec poprvé jsem si
kreslení na veřejnosti vyzkoušel už v roce 1989. Vydal jsem se na Den
horníků na Černou louku a za 50 korun maloval karikatury. Stály na mě fronty
lidí. Avšak nelíbilo se to skupince horníků, hlavně že tak lehce vydělávám
peníze, zatímco oni musí dřít. Večer si na mě počkali a chtěli mě zmlátit.
Snažil jsem se to obkecat a toho nejagresivnějšího horníka jsem nakreslil.
Zasmál se, kresbu si vzal, dokonce mi dal padesátikorunu a nechali mě být.
Úplně stejná situace se opakovala o týden později na Dni energetiků. Také si na
mě pár opilců počkalo a chtělo mě obrat o peníze. Těm jsem utekl. Musím ale
říct, že kreslení na ulici a na akcích mě dodnes baví.
Připustil
jste, že kreslením se živí člověk velmi těžce. Nenapadlo vás nikdy jít na úřad
práce?
Dařilo se přes léto. V zimě to bývalo horší, takže
jednou jsem se opravdu přihlásil na sociálku a bral podporu. Vyšel mi však
v té době vtip v novinách. Všimla si toho pracovnice sociálního
úřadu, a protože tehdy se nesmělo přivydělávat, vzali mi podporou a navrch dali
dvoutisícovou pokutu. Naštěstí mi pomohli kamarádi, kteří mne pozvali na ples a
firemní akce, kde jsem kreslil za paušál. To mě zachránilo. Živilo mě i focení,
například na svatbách. Musím ale říct, že nejsem člověk, který by někam volal,
nabízel se a vnucoval. Klienti si mě většinou najdou sami.
Na
vašich stránkách jsem viděl, že se nezabýváte jen karikaturami. Co vše děláte?
Zabývám se i technikou akvarelu. Jde o určitým
způsobem stylizované kresby. Vytvořil jsem dokonce kresby pro učebnici
literatury pro střední školy, obal CD pro cimbálovou muziku Friš, kreslím pro
studium kreslených filmů. Dokonce se mi kvůli ilustracím knihy ozvalo
nakladatelství z Plzně. Jen tady v Ostravě získat nějaký kšeft je
složité.
Jste
rodákem ze Slovenska. Jak jste se dostal z Ostravy?
Pocházím z Handlové. Když mi byly dva roky,
odstěhovali jsme se do Ostravy. Otec šel za prací, byl horníkem a kopal uhlí.
Byt jsme dostali v Porubě.
Dnes
žijete ve Studénce. Proč jste si vybral zrovna toto malé město?
Přál jsem si mít ateliér, protože občas jsem dělal
velké věci, například šestimetrové panely s kresbami zvířat pro
zoologickou zahradu ve Vyškově, a bez ateliéru se tak velký formát těžce
maluje. Hledali jsme s manželkou domeček, nelíbilo se nám Karvinsko, kde
bylo hodně volných domků, nakonec nám před 14 roky doporučili kamarádi domeček
ve Studénce, který se nám líbil. Mám teď svůj ateliér, který mi slouží i jako
malá klubovna, kam si jdu zapálit nebo dělám tam počítačovou grafiku.
Ve
Studénce ale moc času netrávíte. Vídávám vás často v Ostravě. Jste tedy
denně?
To je pravda. Každý čtvrtek vysedávám v kavárně
v Domě knihy a kreslím tam. Mám to do Ostravy kousek. Párkrát jsem si ze
Studénky do Ostravy zajel i na kole, byla to však spíše výjimka. Nebudete
věřit, ale cestu mezi Ostravou a Studénkou jsem ušel dokonce pěšky. Díval jsem
se v hospůdce ve Svinově na fotbal v televizi. Ujel mi poslední vlak,
takže jsem se v sandálech vydal pěšky přes Polanku a Klimkovice do
Studénky, což je nějakých 20 kilometrů. V pět ráno jsem došel domů,
převlékl se a spěchal na vlak do Prahy, kde jsem měl pracovní schůzku.
Jak
vnímáte současnou Ostravu?
Město se mění, ale největší změny vidím na lidech.
Dnešní mladí lidé jsou obchodníci, prodavači. Myslím to všeobecně. Kdysi tady
bylo řemeslo, těžká práce, dnes je každý manažerem. Ostrava pro mne pořád
znamená doly, továrny, komíny a kouř, tak ji prostě vidím a maluji. Jak bych
měl Ostravu kreslit v dnešní době? Prodejce bot na náměstí, jarmark
v Dolních Vítkovicích nebo Coloursy? To by mi nešlo. Určitě tady máme
lepší životní prostředí než v Praze. V prosinci jsem byl pracovně
v našem hlavním městě a nemohl jsem tam dýchat. Smog mě dusil, dával jsem
si kapesník na nos. Proti tomu je Ostrava nádherná, téměř s čistým
vzduchem.
Zabýváte
se ještě něčím jiným než kreslením? Máte nějaké koníčky?
Bavil mě sport. Hrál jsem basketbal, boxoval a
věnoval se judu. Jako judista jsem bojoval za tým Nové huti v krajském
přeboru. Před lety přijel do Domu knihy herec Ondřej Vetchý, který byl
prvoligovým judistou. Svěřil se mi, že si vždycky přál jako judista být
v krajském přeboru, kde se tolik netrénuje jako v první lize a po zápase
se jede s kamarády posedět k pivu. Je to prostě taková pohodička,
která mu chyběla. No a za pár let si zahrál v seriálu a filmu Okresní
přebor. Byla tam přesně taková atmosféra, jakou si přál.
Do
kdy jste jako judista zápasil?
Ke svému poslednímu zápasu v judu jsem
nastoupil ve svých 40 letech. Vyhrál jsem na ipon, jenže jsem si poranil vazy a
skončil jsem. Sport mne zajímá už jen jako diváka. Bohužel ze sportu se často
stává karikatura, sportovci dopují, nahánějí je antidopingové komisaři. Osobně
bych byl pro to, aby na stovku s Boltem nastoupil vylosovaný divák. Lidé
by tak viděli, jak velký rozdíl mezi nimi je.
Profil
Václav Šípoš se narodil 26. června 1959 ve slovenské
Handlové. Jeho rodiče se přestěhovali v roce 1961 do Ostravy. Absolvoval
střední výtvarnou školu, obor propagační výtvarnictví. Pracoval jako výtvarník
a fotograf v Nové huti Ostrava (dnešní ArcelorMittal), od roku 2000 je na
volné noze. Kreslí portréty, karikatury, akvarely, vytváří loga, plakáty,
svatební oznámení, obaly CD, ilustruje knihy. V roce 2003 vyhrál se svou
kresbou Salon kresleného humoru v rakouském Feldkirchenu. Zabývá se i
fotografování, fotil happeningy ostravských umělců, hudební skupiny, historické
šermíře a věnoval se i sociálním tématům. V současné době žije ve
Studénce. Je ženatý a má dvě děti.